Nejen pohádky dobře končí

Na druhé straně se najdou lidé, kteří vyhledávají odbornou pomoc vždycky, i když to není nezbytné.

      Ať patříme k jakékoli skupině, jsou zde pro nás za všech okolností. Vůbec není důležité, jestli je nutné použít ten či onen léčebný postup. Pro nás pacienty je rozhodující to, že jsou v době, kdy se cítíme mizerně, s námi. Někdy stačí jen jejich přítomnost, někdy vlídné slovo, někdy položená ruka na našem čele. V každém případě, když jsme v jejich přítomnosti, uklidníme se a máme pocit, že všechno dopadne dobře.

     Když jsem se ve dvaceti sedmi letech dozvěděla, že funkce mých ledvin je špatná a že zanedlouho budu muset chodit na dialýzu, dostala jsem strach. Dívala jsem se na svého čtyřletého syna a bála jsem se budoucnosti. Těžko se mi zvykalo na myšlenku, že budu muset jezdit na nějaký přístroj. Nevěděla jsem, jaké pocity mají pacienti při napojování, a čekala jsem to nejhorší.  

     Ale s první dialýzou se všechny obavy rozplynuly. Přestala jsem mít strach a na tom, že musím někde být tři krát týdně čtyři hodiny, jsem nacházela samá pozitiva. V první řadě jsem v době dialýzy přečetla spoustu knih, na které jsem předtím nikdy neměla čas.  Měla jsem čas na noviny a zprávy a také na vyřízení pracovních záležitostí.

     Začala jsem si vážit každou sekundu svého života a užívala jsem si chvíle s rodinou. Hlavně o vánocích jsem si uvědomovala, že kdybych žila o třicet let dříve, byla bych už mrtvá a neviděla bych, jak se můj syn raduje z dárků. Jediným mínusem byla omezená možnost cestování a časové skluzy v práci. Perspektiva transplantace mi dávala naději, že všechno se vrátí do svých kolejí, a nijak jsem si s budoucností hlavu nelámala.

     Horší stavy nastaly až po třech letech, kdy jsem ztrácela naději, že vůbec někdy budu transplantovaná. Pacienti, s kterými jsem se každý druhý den potkávala, nebyli nijak pozitivní. Byli mezi nimi tací, kteří chodili na dialýzu i deset let. Moje pravidelná nepřítomnost v práci, kdy jsem zaměstnávala třicet lidí, mi působila potíže a musela jsem řešit spoustu problémů, které by nevznikly, kdybych byla na místě. Když už jsem všechno začala vzdávat, najednou stačil jeden telefonát a můj život nabral jiné obrátky.

     Bylo mi jasné, že transplantace se musí povést a pacient musí ledvinu přijmout. Ale to, že je reálná naděje, že se stanu plnohodnotným člověkem, který není závislý na přístroji, se rovná informaci o znovuzrození.

     Dnes se mi ani nechce věřit, že jsem už šestnáct let po transplantaci. Můj syn studuje vysokou školu a já mám možnost plnohodnotně žít zdánlivě obyčejný život, kdy moje okolí ani netuší, že mám nějaké zdravotní postižení. Můžu jen smeknout přede všemi, kdo stáli u zrodu transplantací v naší republice, ale také přede všemi lékaři, kteří denně přepisují osobní příběhy nás pacientů a dělají maximum pro to, aby všechno dobře dopadlo.

     Každý z lékařů svým jedinečným způsobem ovlivňuje naše životy a osobním přístupem je mění. Za všechny pacienty jim moc a moc děkuji a přeji hodně zdraví.

Elena Stanková