Příběhy pacientů
Jmenuji se Petr, je mi 42 let a mám větší rodinu - ženu a 4 děti. Když jsem se na pravidelné kontrole u nefrologa dozvěděl, že moje ledviny spějí k nezvratnému konci, byl jsem docela zdrcen.
Někde jsem slyšel, že nejkrásnější okamžik v lidském životě je ten, kdy se sami narodíme, ovšem jistě mi dáte za pravdu, že těžko najdeme někoho, kdo nám ten zážitek do detailu popíše. Až do nedávné doby byl mým nejkrásnějším, nebo chcete-li nejsilnějším životním zážitkem transplantace, při které mi maminka darovala ledvinu.
Doktor v bílém plášti bývá tak trochu postrachem nejen pro malé děti. Najde se spousta lidí, kteří nejdou k lékaři, dokud je nedonutí alarmující stav nebo dokud je k němu někdo nedotáhne.
Můj příběh v souvislosti se zdravotními komplikacemi začíná už ve třech letech, kdy mi byla zjištěna vrozená vada dolních močových cest, přičemž jsem podstoupil oboustrannou nefrostomii.
Je to paradox. S ledvinami jsem neměl nikdy žádné potíže. Bratr zdědil po mamince ledvinové kameny a o mě vždycky říkali, že mám štěstí a vyhnulo se mi to.
Mé jméno je Lucie, je mi dvacet tři let a v červnu 2015 jsem darovala ledvinu svému o půl roku mladšímu bratranci Jakubovi.
Jmenuji se Tomáš, je mi třicet devět let a jsem z Chomutova. Narodil jsem se s vývojovou vadou ledvin a močových cest. Do svých 15-ti let jsem absolvoval 17 rekonstrukčních operací na močové cesty.
Narodila jsem se jako postižené dítě. Potkal mě rozštěp patra "postižení močových cest a reflux ledviny."
Problémy s ledvinami jsem měl už od útlého dětství. V šesti letech mi ledviny selhaly, diagnóza zněla chronická sklerotizující glomerulonefritida.
Moje práce mě bavila a cítila jsem velkou zodpovědnost za svoje zakázky. Proto jsem ignorovala jakékoliv signály mého těla, které potřebovalo odpočinek.